S velkými stíny do pustého dvora
studený večer prosincový pad’ –,
jen prázdné temno klesá zvolna shora,
a ostrý obrys věže sotva znát.
O promrzlé a obílené mříže
svým čelem opřen mlčky hledím v před.
Jak mrazivý kol dech, jenž tuhne níže,
jed mrtvých illusí v mou duši slét’! –
Jsou proti mně dvě okna osvětlena,
však žlutý svit se brzy rozplývá
v té husté tmě, a šedá strmá stěna
ve stínech černých jen se ukrývá.
Dech ruchu městského se venku krátí,
den mlkne v sledních zvucích zmíraje...
hrčení drožky do dálky se tratí
i prchající cinkot tramwaye.
Sbor hlasů ozval v protější se cele,
ráz na ráz píseň tichem projela, –
ta píseň lidí nových, která směle
juž stokrát v šeru ulic zazněla.
A je v ní ona síla, bujná, zdravá,
jež dobu letem šine v jejích snech,
jež v revoluci rudým cárem mává
a historii živější dá dech.
A ticho teď zas –; okna setměla se,
noc strnula a nic se nemění,
jen po mužném a bojechtivém hlase
cos jak by zbylo z jeho nadšení.
A v hrudi mé je nevýslovná tíže
a nevýslovně zoufanlivý vztek,
že mladou sílu pohřbívají mříže: –
ve smutném boji – smutný výsledek!