Za jasné zimní noci, za třeskutého mrazu,
když se jiskří sněhová pláň,
stříbrně, tiše zní cos bez oddechu a kazu,
země hruď či nebeská báň,
anebo hvězdný svit na tvrdém sněhu tak zvoní,
naší zimy nejčistší zvuk –
já však i zde to slýchám, když se hlava mi kloní
k hrudi zkřehlé mraziskem muk,
a kolem tichá chvilka klade na věci zmatek,
šeď pavučinných svých desk:
stříbrně, tiše zní to jako tenounký drátek,
rovnou srdcem napjatý lesk –
po tobě, ženo, stesk,
v srdci mi zpívá stesk.