Sedím v seči nad potokem,
temný pahýl bezhlesý,
poceluji vše jen okem,
život se mne neděsí.
Mouchy, cikády a ptáci
bzučí, zvoní, pískají;
dým z mé lulky v křích se ztrácí,
nejsem v cestě mumraji,
který tančí slunnou chvíli
v červencové poledne,
vášnivý a rozpustilý
jako ty, můj věčný sne
o radosti lidských párů
vteřinou svou opilých,
o člověka sladkém jaru
po všech našich bludech zlých...
Sedím v seči. Život hoví
pudům, jež se k slunci pnou.
Černopláštník sametový
třepotá se nade mnou.
Třepotá se, krouží, těká,
na nahou mi ruku sed’;
jako pocel křídla měkká
dotkla se mne: hledá med.
Odletí, však pak se vrátí
na mnou ruku zas a zas...
Nemohu mu pranic dáti,
drsný dotek můj i hlas.
Jeho něha hledá kvítí,
já jsem hrubý člověk jen:
nemohu mu nastaviti
rtů svých jako retům žen.