Hlava tě bolí, a sám si připadáš: v táboře zajateckém hloupý pěšáček, v domácí pavučině lapená moucha; co z toho města, co z něho máš?
Ošklivost předně, smutek a vztek z holomků všedních, co oblékli roucha, sváteční roucha revoluční. Po druhé únavu v každičkém nervu,
že, řekneš-li někdy: já o to se servu, jsou to jen splašení ptáci hluční, co zapadnou opět do žita. Po třetí pomluvy, jež všeho se chytnou,
z kůže div zlostí nevylítnou, vidouce za vším jen koryta. Po čtvrté, po páté... a třeba po sté... hrom udeř do všeho, i tažný kůň kopne,
a my jsme tu, město, jen tvoji hosté, nesrostlí s bejlím tvým, jež všecko popne, s obchody tvými a s tvými řády, hromado kamení! – Hlava tě bolí, chce se ti zvracet
v tyátru sněmovny, v úřední tváři; po celý devatenáct set dvacet chceš míti močůvku v kalamáři? A chceš se plížiti vzduchem, jenž páchne,
vidět jen loyální, chytrácké hřbety, člověče věřící v ruku, jež máchne velikým kladivem v železné světy, zbělené v plameni?!
Neslyšíš jaro, nevidíš slunce, jak prsty třepotá v březnové strunce? Rackové tancují veselá kola, obloha směje se: Dole je bláto!
a větřík volá: Hej, vzhůru, hej holá, vykaď se na to! Tak tomu bude. A nejináče. Jsme ještě muži a nechceme hníti.
I když jen jednoho vzbudíme spáče, tím chceme se pochlubiti. A my jich vzbudíme! Bude jich na sta. Červení chlapci jak ostříži.
Cizopasníků prokletá kasta poleze ke kříži... Hlava tě bolí, město tě drtí, unaven býváš jak propadlý smrti,
říkáš si: Blbneme zvolna. Však na slunce s tebou, na vzduch, svobodu! Odstrčme lodičku prudce na vodu. Života řeka je volna.
A proud má krásný svatý směr do pravé Republiky. Ven z přítmí, z malých věr a děr! Jsme harcovníky!
Cookies on Poetry Cove