S myškami tu žiji celkem v míru,
nemohu však toho říci o lidech –
Do makedonského monastýru
utíkám se někdy v samotářských snech.
Střechu bezpečnou a ticho jasné
vprostřed hor a lesů nad hlavou bych měl,
večer zřel bych, kterak západ hasne,
stránku lyrickou by soumrak rozzvučel.
Toužím, toužím – leč to bije pouze
přivázaný sokol křídly do trupu,
srdce zbitého se jitří nouze,
odpor k necudnému, zlému zástupu.
Kdybych skutečně se zavřel v celu,
v tichu vzdáleném žil jako snivý mnich,
zimní dni by dosti měly pelu,
abych pro jich půvab zapomněl a ztich –
první jarní den však rozpálil by
v nitru probuzeném touhu doběla:
pod junáckým leskem zlaté přilby
pomněnkové oči a tvář zardělá,
na obzoru zjevil by se náhle
panic – život mladý pro můj lačný hled
a kol něho věci širé neobsáhle,
pro úsilí velká nedotčený svět.
Nečekal bych, k severu se řítil,
ani bych se vděčně neohlédl již –
celou bytostí bych prudce cítil,
jak mne volá domov...