Pohádko stará, napadla jsi
v mrazivé noci smutnému:
Žíznili lidé, repotaly hlasy.
Pomoziž lidu vyvolenému.
Udeřil skálu, vydala mu vodu,
a žíznivý lid pil...
V lednovou noc a nepohodu
zní žíznivého kvil...
I z tvrdé skály pramen tryskne,
když trpělivě za ním jdeš,
a ocel, chceš-li, jiskrou blýskne
pro ohník, jímž se zahřeješ.
Jen lidské srdce kamene i kovu
je tvrdší někdy, marně do něho
bušíš svou láskou zas a znovu...
Nemrazí noc jen smutného.