Do mlhy kráčím šedivé a bílé,
v podzimní báj o tisíceré víle,
jež v lukách válí se i po vodě;
však mohli by to být i zástupové,
již lenivě tu kouří z lulky nové,
mé lulky dým se tomu podobá.
Dráždivý, vlhký pach je v celém kraji,
do klece ze stínů nás zavírají
ty chladné páry plazící se kol:
mě na břehu, i stěny rákosové,
i černou slípku, která šerem plove
a krkem zdá se tiše veslovat.
A čímsi tajemným tu dýše ráno,
však všecko je tu řádem požehnáno,
dusím své chrchlání, bych neplašil.
U těchto živlů je i básník zticha,
jenž nesmí mlčet tam, kde panská pýcha
a ziskuchtivost šlapou po lidech.