Bláznivý větře z tohoto dubna,
říkám si píseň o Heřmanu z Bubna
z teplé své sednice zíraje v dál.
Oblaka bílá na modrém nebi
jako ty myšlenky v bujné mé lebi
letí a letí za lesů val.
Oblaka bílá a oblaka šedá
– to ty jsi, větře, jenž pokoje nedá –
hrají si s tebou a se sluncem:
děvčice nezbedné, děvčice bílé
– zrodila, zhltne je větrná chvíle –
laškují se zlatým milencem.
Řekni však, větře, křídla zda mají,
že se z nich práší až po našem kraji,
když do nich pereš mladicky rád?
Či je to těl jejich bělostné chmýří,
které jim ohnivost milence víří
a jež k nám slétá z jich ukrytých vnad?
Bláznivý větře, dubnový větře,
veselý cval tvůj až k srdci se vetře
s veselým sluncem a s oblaky.
Říkám si píseň o Heřmanu z Bubna,
směji se vločkám z tohoto dubna,
tvořícím marnivé povlaky.
Na mladé trávě zostřují zeleň,
říkám si s tebou: Člověče, neleň,
co nám již může nějaký sníh!
Pučící habříky proměnil v břízky,
k srdci však nesmí, a květen je blízký,
v myšlenkách udatnost, radost a smích!