O, světlo, světlo, jak ti vděčen jsem,
že, maje zrak i sen svůj mohu zříti,
jenž, ztělesněn zde, živým mramorem
v mou jeseň vešel, hřeje, voní, svítí.
O, vzduchu, vzduchu, jak tě velebím,
že dýchati a – milovati lze mi,
že po dnech všedních srdcích sladký rým
mé svátky korunuje nadějemi.
O, živly, díky, že jste shodly se,
poslaly štědrou Pomonu až ke mně;
své ovoce mi nese na míse,
na zlaté míse rajské plody země.
O, hmoto, díky, že jsi rozkvetla
do pozdních dnů mých nejkrásnější básní,
že utkala’s ji vroucně ze světla,
jež úsměvem i černou chvíli zjasní.
A díky, dík, že rozněcuješ v ní
jak hudbu v pramenech a v květech vůni
sladkého ducha něžné jiskření,
jež tane nade mnou jak novoluní.
Má radost z květiny, jež sladce voní
a pro mne, pro mne právě rozkvetla,
to není ryčné řehotání koní,
to tichá modlitba je ze světla,
jež v mozku tetelí se, v srdci hoří
pokorným, vděčným díkučiněním...
A k nejkrásnějším břehům jižních moří
chtěl bych ji nést a něžným veršem svým
jak hedbávím ji obaliti celou...
Té hrůzy, býti ránem květině,
jež otvírá svou náruč uzardělou
jen pro tebe a ve tvé hodině!
A toho štěstí, věděti, že cítí
dne svého úsměv táti v hebkou tmu,
pokornou něhu, a že přináší ti
jarní svůj dech co obět podzimu...