nezelenají se a nekvetou v lednu
kalina, lípa, javor ni buk.
tak holý když sedneš si pod cizí střechu,
o všecko obrán, ale nezbaven dechu,
v zápasu o píseň jsi suk jen a suk.
nemůže, nesmí se rtů, co chtělo by na rtech kvésti,
vlčí mák, pomněnka, šípek ni blín.
v blanících dřímají zpěvy, ticho je na rozcestí,
šípkové růženky vězní komůrek stín.
umlkly jasné zdroje, jen ze stok piští krysy
zpěv těchto vteřin, úzkostí zpocených.
a pípne-li tu pták nad zchátralými vlysy,
je to jen v přeletu do krajin budoucích.