nádherná sultáno,
svého prsu bílou mohutnost
skloň k lačným retům mé extáze,
ponoř mě
v kaskádu zářného svého světla,
vysaj mě
paprskem horoucím!
Každý oddech své psychy v klíně ti nechám,
proměň jej
polibkem žhavé výhně rtů svých
v orchis vášnivou,
v orchis krvavou,
v Herodias šírých hájů svých,
kde básníci bledí vzpomínají dnů milosti tvé.
Sultáno, slunce!
Jediná, suverénní!
Pyšná!
Své polnice tóny nejčistší
a fanfáry nejradostnější
chci vydechnout ke chvále tobě.
Neb tvého čela nesklonil banální dnešek,
tvé oko nezakalil třpyt ohmataného zlata,
tvé ucho nezalekla hulákající luza
a ústa tvá nepotřísnil polibek profánních.
Vznešená!
Neboť šla jsi otroky a nepozvedla jsi bičů!
Vykupitelko!
Neboť dotekem pohledu roztavilas okovy naše.
Sultáno nádherná,
svého prsu bílou mohutnost
skloň k retům lačné mé extáze!
Vypravovala bába o princezně zakleté
a rytíři. Bojoval s drakem.
Hle, krunýř neohrožených na hrudi mám
a dobrý meč v pravici třímám,
jasný štít leskne se na slunci,
kůň řehtá a chochol můj vlá.
Sultáno!
Ruce i nohy budou zdrásány.
Hladem a žízní klesnu uprostřed cesty.
Ale oko mé jasné a zářící.
To bude ke chvále tobě!