NÁDHERNÁ SULTÁNO,
svého prsu bílou mohutnost
skloň k lačným retům mé extase,
ponoř mě
v kaskadu zářného svého světla,
vyssaj mě
paprskem horoucím!
Každý oddech své psychy v klíně ti nechám,
proměň jej
polibkem žhavé výhně rtů svých
v orchis vášnivou,
v orchis krvavou,
v Herodias šírých hájů svých,
kde básníci bledí vzpomínají dnů milosti tvé...
SULTÁNO, SLUNCE!
Jediná, suverenní!
Pyšná!
Své polnice tony nejčistší
a fanfáry nejradostnější
chci vydechnout ku chvále tobě.
Neboť tvé čelo nesklonil banální dnešek,
tvé oko nezakalil třpyt ohmataného zlata,
tvé ucho nezalekla hulákající luza,
a ústa tvá nepotřísnil polibek profanních.
Vznešená!
Neboť šla jsi otroky a nepozvedla jsi bičů!
Vykupitelko!
Neboť dotekem pohledu roztavila’s okovy naše. –
SULTÁNO nádherná,
svého prsu bílou mohutnost
skloň k retům lačné mé extase!
Vypravovala bába o princezně zakleté
a rytíři... Bojoval s drakem...
Hle, krunýř neohrožených na hrudi mám
a dobrý meč v pravici třímám,
jasný štít leskne se na slunci,
kůň řehtá a chochol můj vlá.
SULTÁNO!
Ruce i nohy budou zdrásány.
Hladem a žízní klesnu uprostřed cesty.
Ale oko mé jasné a zářící.
To bude ku chvále tobě!