Až zase půjdeme lukami
vzkvetlými křehkým jarem,
pro všecko na světě, nad námi
ať nehrozí to už zmarem.
Nic neříkají už zabití,
však živí, ach živí prahnou
po těch, co do oken zasvítí,
po těch, co k čelům se nahnou,
paprscích mírové pohody
a slovech lidského citu...
Ubozí živí! Jsou porody,
jež minou v krvavém svitu
a z trosek zdvíhají kontinent;
jsou dlouhé porody světů.
Ubozí živí, již slávy kment
veliké doby nesou.