Dubové babky praskají
na našem ohništi.
Venku bÓra uhání po kraji,
tu zahuláká, tam zasviští,
na horách hore sněhy honí,
tančí ve žlebech,
bije stádem divokých koní
do břidličných střech.
Sedíme, ležíme v černé kuči,
babky praskají, plameny hučí,
všickni tíhneme k plápolu.
Jeden má dětinnou radost z něho,
druhému hoří v něm cos předrahého,
bratrsky drží nás pospolu.
Sedíme, ležíme. Život syslí
do prázdna uniká.
Zamlklý zevloun na chléb myslí
a smělost cynika
s vlhkými ústy zahovoří
o posvícení.
Ostatní všeckno v plamenech hoří,
hyne v kamení.
Jediný verš mi hlavou bloudí
potmě, opile.
Odstrčím jej, vrátí se, vloudí,
čeká zavile.
A v pusté, kamenité stráni
zhyne bezmocen.
Pustou, kamenitou strání
noc má i můj den.