vyšly z hvozdů noční stíny,
sešli jsme se u hladiny
pod hasnoucí ozirňou,
nad jezerem zatančily,
vrchovatě naplnily
tichý kotel chladnou tmou.
obloha je převysoko,
jezero jak černé oko
v obří tváři střapaté:
tu a tam se na něm blýskne,
to si z hlubin ryba výskne –
zbudou kruhy rozpjaté.
vodě s ledovými zoubky,
stodvaceti metrům hloubky
pokoj za tmy, za světla;
pokoj smrčin hloubce strašné,
pokoj louce prostopášné,
která hore rozkvetla.
na dně kotlu z černa jeho
ohník tvora toulavého
vzplanul jako oběť v tmách,
plamene a dýmu trocha,
v ohromnosti hříčka hocha,
také krása po horách.
pokoj lidem v horském lůně,
pokoj chudým u toruně,
zítra přijde bohatec.
skrýši trampa nebo skauta
zhltnou ti, kdož mají auta,
všednost roztáhne tu plec.
žluté oči ziskuchtivé
z panské chaty jazzem divé
na hladině jezerní
tmou se zazrcadlí líně –
budeš ležet s jedem v klíně,
otrokyně planých dní.