Kdes na kopci, jejž nová tráva kryje, a mezi stromy puklých pupenů gotická troska, zkřehlá melodie kdys vroucích modliteb a zbožných snů,
své věže kostru bezhlavou a dutou se marně snaží hrdě povznésti nad zeleň, která záplavou svou vzdutou ji hrozí navždy pohřbít, oplésti
svým větvovím, jež vzkvétá, lodyhami, jež k ní se upínají hlodavé. Je západ ohnivý. Jak země plamy to šlehá za kopcem, že děravé
zdi věže mají žhavé oči, tlamu, jež chrlíc oheň zeje dokořán a čelistmi, plnými lomikamu, nemůže zavřít kamenný svůj chřtán.
Tu sešlá kostra obra, že snad vstane, si myslí ještě v jarním šumotu; však pozdvihá jen před nebem, jež plane, skrznaskrz prozářenou nicotu
a opírá ji, vyzáblá a zbitá, o chrámu loď, jež dosud pod střechou. Tu netopýr již drobnou kořist chytá, a výsměch pisklavý, tu vede svou,
prázdnými okny hbitě prohání se a s novou silou křídly třepotá. Nic říci nemohou již hnáty lysé a dole šumí píseň života.
U dveří chrámových je hlučno právě, tu rudé vínko šenkýř nalévá, za stolem jedni sedí, druzí v trávě, a srdci chvěje sladká obleva.
Ke hmyzu, ropuchám a pavučinám v tu zpustlou díru soudky postavit, oh, to byl nápad! Sovy prchly jinam, a zde teď možno při soumraku pít
a hledět na titěrné město dole, jež zvolna jímá temnota a sen a pohltí i náměstíčko holé, že kalných světel pár tam zbude jen.
Vtip ohnivý je, nachové jsou city, chlad vínem se a pláštěm odvrací; zpod stromů tma se plíží, šepot skrytý: u nohou žen tu prosí žebráci.
U dveří chrámových mok teče rudý, pod stromy vášeň marně nemučí: tu staří z měšťanské se léčí nudy a mladí lásku drží v náručí.
Ke stromu hoch svou tiskne krasavici a jiný svou zas v trávě objímá. Smích tlumený a šepot, vzdechy nicí. Oh, jest jich plna vonná jarní tma!
A poslední svit na dívku-li padne, když splynulý tě míjí temný pár, tu odrazí to jeho světlo zrádné běl nahých prsou a jich plný tvar,
a na ňadrech, jež nezakrývá šátek, vtom blyskne zlatý, ironický kříž... Tak znepokojí srdce divný zmatek a tělo shýbá sladce prudká tíž
u trosky gotické, jež jako kostra padlého obra zvolna zarůstá a neslyší van jarní táhnout zostra, ni polibek, jenž zvoní o ústa.
Cookies on Poetry Cove