Ty, jenž jsi bledý Adónis našeho mládí a lásky,
nádherný, krásný Satane s černými, žhoucími zraky,
chraň divokou naši lásku, chraň naše objaté duše,
na troskách morálky staré chraň velikolepý sabat!
Ať objetí naše plane v žalostném životě dnešku
jak hluboko v černé noci požáru krvavá hvězda,
kde šílí to jiskrami, krví to stříká a syčí a praská a výská
na hrůzu zbabělé dušičce buržoy rozespalého.
Své ruce rozpjati třeba a obnažit svoje ňadra
vstříc přívalu zlatého slunce a divoké vášni v plen
a všechnu svou sílu zaklít v jásavé zvonění smíchu
vstříc zlaté ropuše doby a strážcům morálky její.
Je třeba smát se a milovat a slunci, slunci se klanět,
bez bohů jako bohové žít na zámcích samoty své!
Jen přimkni se, milenko, těsněji ke mně, jde doba zlověstných komet
a bude chtít ženy, jimž z bitev domů na štítě vrací se muži.
Až půjdeme krajem srážejíce emblémy porobení,
až v znamení nového člověka naposled budeme rvát se,
tu ty, jenž jsi dneska Adónis lásky, praotcem vzpoury zas budeš,
nádherný, krásný Satane s černými, žhoucími zraky.