Na poušti leželo kdes mnoho lidí,
již skoro chřadnuli, bědujíce.
Jen dívka spanilá
s bezmocným hnědým zrakem
žíznila mlčky, neboť nežli žízeň
byl palčivějším blahý její soucit...
Tu stanul, z žhnoucího vyrostlý obzoru,
před tímto lidem cizí muž;
ten nabídl jim ukazováček.
Z chvějícího se konce řinula se
veliká kapka krve, řinula se, visela a padla,
do písku padla;
udiven na cizího muže hleděl lid.
Ten stál a stál, kapka padla po kapce
do písku z jeho prstu;
a vždy, když vytrysk rudý pramen,
On hrůzou zbledl, ti však žasnuli,
a zaúpěli někteří: Vysmívá se nám...
Tu vzkřikl hlasně s posledním svým žárem:
Tož pojďte přec a pijte, pro vás dokrvácím.
Však ona dívka pravila, když zmíral:
Ti chtějí vodu...