Na letním slunci mocnou touhou hoří
do šarlatova rudá libela,
ta vodní žínka tůní, kde se boří
bludného chodce noha nesmělá.
A touha ta i tělo její moří,
že vyzáblé je... Jak ta libela
já toužím... Tys však o mém velkém hoři
ni vzdechu z úst mých neuslyšela.
A odvane-li vítr podzimní
libelu štíhlou, touhu její s ní –
mé lásky touha s časem nepluje.
Až jednou jak má žena vejdeš k nám,
já láskou svou tě k sobě připoutám
jak proutečkem, jenž plný lepu je.