Ticho domova je bílá vazelína
na rány těla, na rány mysli.
Ticho domova je vodorovný obzor,
jediný předmět ty na něm svislý.
Předmět v cizích rukou, hůl jsi braná světem.
Znavena teď se vrátila domů.
Kéž by v rodnou půdu zas ji zarazili.
Vzpučela by snad podobna stromu.
Ale tato chvíle nepřišla nám ještě.
Poznovu sáhne cizinec po ní.
V horké dálce kdes mu vypadne snad z ruky.
Zavíří v trysku divokých koní.
Ticho domova je ukradené ticho.
Tiskneš se k němu, zamykáš dveře.
Oko cizincovo potká-li tvé oko,
výkřik v něm budí uštvané zvěře.
Ticho domova je křehké ženské tělo,
před tebou stojí, stínem tě kryje,
ale před vetřelcem, plno odhodlání,
zaťatou pěstí hrozí a bije.
Ticho domova je plno příkré síly,
polnicí vřískne náhle v tvé snění.
Také v ruce vlastní stát se můžeš holí.
Myšlenky dravé mstivě se cení.