Se starých topolů tu prší srdce sivá
do řeky zkažené mdlou špínou předměstí,
v níž továrenský kal a barva nepravdivá
zpěv zkouší duhový o shnilé neřesti.
Tok teplých odvarů a splašek ustálených
lesklými žilami mdlá žíhá mastnota;
ryb těla stříbrná od břehů prchla zděných
plesnivým kamenem, v němž bahno klokotá.
Jak spustlý hřbitov tu i dno je zneuctěno,
kde mrtvá koťata se jistě válejí;
puch stoupá soumrakem a vše je zachmuřeno,
když tudy otroci jdou domů z galejí.
A umírání sil je tady teprv smutné,
tak jako renouveau je k pláči žalné tu;
jen zima přijde sem jak smilování nutné
a hanbu ukryje v svém bílém sametu
snad aspoň na dnů pár, ač neuvěříš ani,
že také tenhle kout se někdy rozjasní...
Oh, jak je krásné teď tam u nás umírání,
kde vrchy planoucí o zašlém létu sní
a všechen slunce jas, jejž dlouhým douškem pily,
teď v nach a ve zlato svých lesů vdechují, –
oh, jak je svěží teď a jasně rozpustilý
tam u nás řeky proud, s nímž vlny strhují
od rodných břehů vrb a olší listí sváté...
Zde je vše prokleto a zhanobeno však,
vzduch, půda, řeka, strom i dětí tělo zlaté
i oprýskaná zeď, jež ční jak ztvrdlý mrak.
A místo pryskyřic a lesů bílé páry
již z dlouhých komínů dým stoupá k blankytu:
před sluncem ukrývá své zmrzačené tvary
kout země zchátralé a zmírající tu.