SYPEJTE PTÁČKŮM

Krásné jsou sněhy alespoň chvilku, když pouští z něhy zvonící pilku,

zubatý jas. Před oknem vrabci, sýkory, kosi co malí chlapci

a všickni bosi, rozprch a sraz. Strnadi s pěnkavou, střízlík jak myška,

z doubravy za vodou – nemysli liška – strakapoud; sedá to, přelétá,

běhá a skáče, hodokvas proletá- řů v domě spáče, slavný kout.

Cpou se jak diví. A nakrmeno na plotě civí rozčepejřeno

vrabčisko a zdá se, že funí. Ve sněhu jindy koupou se, sluní,

když míjí lindy polední hra. Kos nosí ze zdi si bobule černé,

jsme tu jak v Assisi, a neobžerné jsou hodiny; zobáčkem sníh pívá

červenožlutým, trylkem se posmívá mrazíkům krutým v ty tučné dny.

Sypeme ptáčkům za okno krátce – sypeme ptáčkům i na zahrádce

a všehochuť; kus toho žití, jež neseje, nežne, mimo se řítí

v krajině sněžné přes naši hruď. Lyrické chvilky nám na okně zvoní;

epickým hodinám splašených koní však neujdeš. Sypouce ptáčatům

sypeme sobě, krášlíme chudý dům v ohyzdné době, honíme veš.

Sypeme ptáčkům, berou, kde najdou, sypeme ptáčkům, zazvoní, zajdou,

obláček, skvost; sypeme ptáčkům, nesejí, nežnou – a posměváčkům

s moudrostí těžnou radu a dost: Sypejte ptáčkům, nesypte lidem,

těm lidem hnije dům, vesele, s klidem nechte jej shnít. Nešťasten, kdo se už

neumí smáti; smáti se jako nůž, ostří své znáti, vědět a chtít!

Nesypte lidem, nesypte tučným, nesypte lidem s titulem zvučným

mince, ni krev, ni čest. Soudruh vám stačiž, vyhoďte pána, jaképak: račiž,

jen práci buď dána mozolná pěst. Pozor si dávejte na pěkný kabát,

dobře se dívejte, nechce-li hrabat, neshráb-li již; jeden vás obírá

jen po zákonu, druhého zavírá po velkém shonu železná mříž.

Z bahna a sazí rostou jim vůdci, zákeřní vrazi, falešní hudci,

v zahradě cap; nad ním se klene zlatý svět s díkem, k moci se žene

splašeným býkem z kloaky chlap. Jsou tu i jinší, vznešená sféra.

Rozumem řinčí magnáti pera, kaditelnice a kat. S čím deset rodin

by vystačilo, mu plyne z hodin, v nichž hore milo mu naslouchat.

A zcela nahoře, kam nedojdete, ve zlaté oboře hovada cpete

bídou svých pout. Apokalyptické obludy jsou to. Jen ruce nadlidské

přerazí pouto: vůle a oběť a proud. Nesypte lidem, ani těm dole,

nesypte lidem na shnilá pole charitní směs. Hladnému nedají,

dají to moři, hladní se dívají v zeleném hoři, jak žere pes.

Až na chodníky přetéká zboží, a hladné šiky množí se, množí

a zevlují. Strašlivé tisíce jsou toho lidu: zbabělé ulice

benzín a bídu jen vdechují. Před chřtány šelem, jenž svět nám žerou,

nestojí čelem s železnou věrou ocel a smích. Netřeba chleba

ni spravedlnosti, opia třeba hladu tvé hlouposti a chtíčů tvých.

Jsi přežrán hnusem svých žurnalistů či černým trusem otylců v Kristu,

otroctví sloup; na vlastenecký lep jsi jim sedl, své zrádce všecky

hřbetem jsi zvedl, mají, žes troup. A táhni, nezmeškej fotbal či hokej,

jen si dej klacků rej, circenses lokej, jak to chce pán. Na vše se vykašli,

svět tvůj je z gólů, den ze dne blbneš-li od pólu k pólu, plníš jen plán.

Plán proti plánu. Plán běd a zkázy, plán zlatých pánů; jen bratrovrazi,

a strašný pád – a za tou liticí plán cest a práce, střed světa hubící

života zrádce, sověty, řád. Poznali jedni, poznají druzí.

Možná až ve dni poslední hrůzy a žatvy hlav. Nelze si vyžebrat

chleba i svobody. Malý snad ještě hlad plíží se národy, kde žebrá dav...