To někdy touha chytí se mé duše
a již to letí, letí k domovu...
Ó, nemyslil jsem, že v mém srdci ještě
intimních citů ušetřen je květ...
Jak májové když napadaly deště
a v loňském listí počlo se to chvět!
Ó, nemyslil jsem, že to srdce divé,
po nenávisti stále lačnící,
to horké srdce pohanské a mstivé,
za pyšný úsměv vždy se kryjící,
že moje srdce schopno takých citů
a že v něm ještě tolik lásky je...!
A teď zřím v jeho nejtajnějším skrytu
tvůj, máti, portrét... nic ho nesmyje.
V přívalu vzdechů, zlob a pohrdání,
že srdci nelze, nelze oddychnout,
v té vřavě smíchu, pláče, proklínání
přec zachoval jsem sobě tichý kout.
Mě otrávily bojů hořké chvíle;
žal teď se vkrádá mojí do dumy –:
mé záští plné – a to tvé tak milé,
těch srdcí dvé si sotva rozumí!
A přec se teplo měkkou vlnou lije
na smutek můj v podzimním večeru – –
kdes ozvala se známá melodie
té hrdé hymny velkých záměrů...
a cítím zas, jak v krvi se to pění...
kde vzpomínky jest na tě milý vděk?
Vše prchlo juž... Jen ještě v rozloučení,
ó, vezmi rychle vzdušný polibek!