OH, BÍLÁ hostie má příliš svůdný lesk
a záře kalicha rty činí lačnými!
Znám slávu gotiky, když z drahocenných desk
kněz PÍSMO předčítá za mraky vonnými.
Však ty, jenž mučen byl’s a nerouhal se králům,
ty, jenž byl’s poplván a neproklínal luzu
a vzdechem posledním snad ještě odpouštěl,
CIZINČE vzdálený mým radostem i žalům,
jenž zjeven v paláci mém rozléval bys hrůzu,
o pro mě TRPĚLIVÝ zbytečně jsi mřel!
Svůj thyrsus divoký já nezaměním PANE
za metlu askese a cesty trním stlané.
Ve tmavém vlasu mém, hle, růží visí krev
a víno divé lásky liju číší stem.
Já pro tvé chrámy, PANE, příliš zpupný jsem.
V mém království dnes šílí bacchantický zpěv,
pro příval polibků já nemám kdy ku pláči,
spletená těla naše k rozkoši se stáčí,
hlas připozděné doby nechci, aby zněl.
Pak ať juž připlazí se NÚDA, SMUTEK, ŽEL!