Oh, bílá hostie má příliš svůdný lesk
a záře kalicha rty činí lačnými!
Znám slávu gotiky, když z drahocenných desk
kněz Písmo předčítá za mraky vonnými.
Však ty, jenž mučen byls a nerouhal se králům,
ty, jenž byls poplván a neproklínal luzu
a vzdechem posledním snad ještě odpouštěl,
cizinče vzdálený mým radostem i žalům,
jenž zjeven v paláci mém rozséval bys hrůzu,
ó, pro mě trpělivý zbytečně jsi mřel!
Svůj thyrsus divoký já nezaměním, pane,
za metlu askeze a cesty trním stlané.
Ve tmavém vlasu mém, hle, růží visí krev
a víno divé lásky liju číší stem.
Já pro tvé chrámy, pane, příliš zpupný jsem.
V mém království dnes šílí bakchantický zpěv,
pro příval polibků já nemám kdy ke pláči,
v objetí tělo naše k rozkoši se stáčí,
hlas připozděné doby nechci aby zněl.
Pak ať juž připlazí se nuda, smutek, žel!