Ve Vatikáně v komnatě stmělé zimním odpolednem za velkým stolem dubovým v žlutém plápolu voskovic dnes kardinálové sešli se, úřad pro výrobu svatých, jak tribunál raků vařených, ohromných a červených,
již trochu života ještě náhodou zachovali si a časem pohnou pomalu bizarními klepety. To Oreglio di Santo Stefano přišel opět s tím nápadem svým, jak každý uzná, trochu předčasným,
by občan Mastai Ferreti, vulgo Pius Devátý, byl blahoslaven. A, pokud kardinál to ještě dovede, ohnivě tvářím pergamenovým i vypaseným líčí o Kristův ovčinec zásluhy a svatý život pana hraběte,
jenž třicet a dvě léta seděl na slavném Petrově stolci, jenž jedno početí učinil na věky neposkvrněným a papežské slovo s katédry na věky neomylným a Syllabus vydal, Syllabus nade vše výmluvný...
Má přívržence dobrý Oreglio. Však v komnatě té, kam člověk dvacátého století přístupu na štěstí nemá, i nelibost se zračí v několika tvářích kardinálských! A Merry del Val tlumočí i jménem občana Sarta
o choulostivé věci té důvodné pochybnosti. Vždyť obklíčena prý církev zbudovaná na Skále, divokou hordou nepřátel, a třeba stříci se všeho, co dráždilo by smečku lačnou již a dobře pamětlivou,
že hrabě pro radost si choval vězně po žalářích a popravovat dával, postřílet nevděčné rebelanty... A v tiché stmělé komnatě hlas teď se významně tlumí, neb třeba říci ledaco mezi řádky výkladu
o ubohém vnuku židovky, stíženém padoucnicí, jenž podivnými cestami dostal se pod tiáru... A křižují se důstojné pro i proti hlasy, dnes červený ten tribunál je pod povrchem zmítán,
že proti dobrému zvyku ani nedříme nikdo a pozornost je napjata, zatím co nevinné zraky do žlutého světla voskovic hledí a hledí... Ne, nepozorovali šumotu, snad ani žádný nebyl,
ač v temnu za křeslem Oreglia, jenž právě chystal se mluvit, nahatý vztýčil se ďábel, nahatý, chlupatý, rohatý, a dlouhý, lysý svůj ohon na konci se štětkou chlupů do výše pozdvihl a přímo jím na stůl mířil.
„Nu, a teď dosti, pánové, dosti zbytečných tlachů,“ – a ohon dopadl na stůl, že většina svíček shasla, a zaduněl hlas jako hrom, že v červená roucha se klepeta rychle stáhla a zapadly všechny hlavy –
„je Pius mým a všichni ostatní mými jsou také juž dávno, dávno; neračte namáhati se příliš.“ A ohon znova dopadl a hlas byl slavnostní trochu: „Já navrhuji vám tu dnes Luisu Michelovou!“
Cos pohnulo se v pláštích, snad mdloba se pokoušela, a s křesla Oregliova červeň mizela pomalu pod stůl. Však tichou komnatou zněl dál teď ďáblův plaidoyer: „V slz údolí, kde pláčou vyhnané děti Evy
a v potu tváře chléb dobývají pro jiné, zvěstovat přišla a dobývat království nebes na zemi; nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? Hladové ke chlebům vedla, žíznivé napájela,
o šat svůj se dělila se všemi, kdož byli nazí, z almužny druhů svých žila, z krvavě zasloužené, a i o tu almužnu dělila se s chudšími ještě; nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický?
Jen soucit znala a boj a sebeobětování pro vyděděné a hladové, pro novou budoucnost lidstva, pro člověka zítřejšího každičkým dechem žila a trpěla za to v žalářích i v Nové Kaledonii;
nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? Což nezalekl se před ní sám Gallifet krvežíznivý, což nemíjela jí věčně potupná slina lidská, což dokonce sama smrt neváhala tak dlouho?
Nu, co bych si já s ní počal, já, ďábel katolický? Že ovšem nevěřila v boha a naši církev, to přiznám, přiznati musím; však, pánové, na srdce ruku, kdo pak z nás ještě věří v dobrého starého pána,
jejž pomáhali jste pilně uložit k věčnému spánku? A co se týče té církve, přiznejme si to také, že já i vy pečujeme jen svorně o její blaho, by chléb mohla nám dávat, chléb, pečeně a víno.“
Tak tedy ďábel se rozohnil. A nepovšimnul si ani, že v komnatě potemnělé nezbylo živé duše, neb kardinálové sešli se pod stolem pomalu všichni a z dosahu ďáblova ohonu po čtyřech odplížili se
a beze slova dveřmi zmizeli, za nimiž komorník chrápal. Tu ďábel usmál se, snesl se do křesla Oregliova a zadumal se nad stolem, pravicí opřev hlavu, a levicí upaloval si v malém plaménku svíčky
na ohonu konečky chlupů. A když ho již zápach ke kašli dráždil, vstal pomalu a zamručel tiše: „Jen pro mne snášejí práci. Však námahou jsem již sdrcen a cítím, že i já ve hrob spěji, dost napracovav se pro ně.
Oh, bláhoví, nepomýšlejí, co beze mne sobě počnou. Vždyť skuteční svatí lidstva nadarmo nepracují.“ Pak protáhl se. Záda si narovnal. Zmizel.
Cookies on Poetry Cove