STŘEVLÍCI

Zmolinou lesní úzkou, příval vypral ji včera, kameny umyl v ní a schody nanesl z písku, v stříbrném vzduchu stoupám do zeleného šera vzhůru a vzhůru, líbám habr, smrček i lísku

pohledem vděčným za všecko. Divím se srdcím šťavelu, hlemýžďům bez ulitky, naslouchám ptákům, sbírám brouky, laskám se s kvítky a mám se za děcko.

Zmolinou lesní stoupám, a legion očí svítících, kamkoli hnu se, hledí na mne a zrcadlí smích zelení, jež se blahem dmou z vláhy po dnech sucha. Je ticho pod klenbou: ze samých smaragdů je složena,

černé a hnědé sloupy ji nesou, černá a hnědá ramena, a já mám volného ducha... Ale teď. Holá! U nohou mých! Co že to chřestí v tom tichu stráně, jež vláhou nasycena

unyle odpočívá jak pomilovaná žena? Jako když skřítků ostřičné zbraně zašelestí v souboji drobném a zdobném.

Hej, holá! Jsou to dva modří střevlíci po písku, jehličí, kamenech dolů se valící. Hej holá! A ty jsi to, lásko, zlá, nesvědomitá plavovlásko,

která je ženeš objaté po kamenném loži a hloží! Jaké to divadlo ve zmoli na lesní stráni!

Samička prchá a zápolí, šesterem stehen se brání. Sameček slepý ze všech sil za krk ji drží, za kolena.

Tvůj, lásko, dech mu rozpálil krunýř až do zelena. Hned dole je, hned na vrchu, a kovově chřestí jich tělo.

Ze svraštělého povrchu teď jak by to zasršelo. A teď zas v pevném objetí se s kamene na kámen řítí.

Oh, jaké dnes tvé zakletí jim schystalo živobytí! Ale již vítězný sameček pod sebou drží ji směle,

a jeho bílý údeček zdvihá se, chvěje se vřele, dobývá skuliny pro sladké vteřiny –

oh, lásko! Tak tedy tě, lásko, potkávám i ve zmolině lesní, na tvrdých kamenech, na písku sneseném, a kol nás jaro svlažené a ničeho, co teskní,

ledaže divoženka v úkrytu zeleném snad lačně, snad zvědavě mým trápí se člověčenstvím jako já ženstvím. Je ticho pod klenbou, rozpjatou smaragdově,

jen ptáků hnízdících varovné hvízdají křiky; stříbrným vzduchem vonným, duchu i tělu hově, za voláním kukačky jdu, za zlatými pryskyřníky v aleje spanilé

bez cíle...