Té existence naší ubohostí
i láska hořkne... Vzpomínka se dere
za každým krokem na druhy, jež hostí
za bílou mříží špína cely šeré;
za každým krokem cítíš v týle kosti
té pěsti zaťaté, jež do nás pere,
a marně čekáš konečně to: Dosti!
Jen hřbety sehnuté pro rány steré,
stvořené konec očekávat vždycky...
A přec se člověk o tu rasu třese
jak o život své dobré matky vlastní!
Pak zní to skoro jako ironicky,
když smutek němý k milence mne tiskne
a dobrácky dí někdo: Buďte šťastní!