sama země za mladého vření
jako by už byla tušila,
jaká bída se tu vysemení,
veliký kříž tady složila,
boržavský kříž z kamene a smutku
od volovoje až k volovci...
od řídkého, přestárlého plůtku
starý šlojme zírá za ovcí,
na pastvu jde, vzhůru za bouharem,
také syn jde – louku pokosit,
starý šlojme jako s těžkým darem
stojí před chatou a za ten cit
pohybem rtů chválí hospodina,
za ten cit a den, jejž právě dal.
k slunci sklonila se polonina,
na gembě a na žydu se vzňal
požár srpnový a po lidsku se
zasmál starci v dlouhých šedinách.
po hřebenu jitro stéká ruse,
zazvonilo v hladných dědinách,
starý šlojme z bukovce či z izky
zbožně zírá jitřní pohodou:
mesiáš je jistě zcela blízký,
znamení jsou strašná, všude jsou,
nedočkáš-li se však, odejdeš-li
s vrchovinskou bídou na bedrech,
aspoň jsme se v pokoji tu sešli,
v míru žili, v chudobě i snech,
jako by nás chránily a střehly
tvrdé poloninské hřebeny
před obludami, jež náhle slehly
světská vojska vzteklé gehenny...
pod žydem už zkropeno je jitro
ovečkami jako slzami,
i své koně vyvedl už Dmytro
do kotliny mezi horami...