Na kukuřičné poušti
oáza jsme napolo vyprahlá,
karavana jsme opelichaných velbloudů
vysílených a hladových,
smutné místo jsme,
kde nás bije
kruté veliké slunce.
V prvním soumraku,
odtrhnuv se od svého stáda,
velbloud melancholický,
mezi dvěma bílými baráky
na zežloutlé, ubohé trávě
zastavil jsem se.
Nevypečený pecen měsíce
plove, nerovně načat, v bledé modři,
která na blízkém obzoru
houstne v hnědavou mlhu,
a v té mizí náhle
jako ukrojena
žlutá, rozcuchaná kukuřice;
vše je kaleno jako ocel.
A jen štíhlá kostelní věž,
šedý přízrak, zdaleka vystrčený,
rozdělující rovnou čáru obzoru
na dvé nestejných dílů,
vnucuje ti přesvědčení,
že tam vzadu nekončí ještě svět.
Chtivě ždímám
vyprázdněná ložiska svého tuku,
marně hledám
roznícení v studených,
mízu ve vyschlých,
zpustlých komorách nitra.