Na kukuřičné poušti
oasa jsme napolo vypráhlá,
karavana jsme opelichaných velbloudů
vysílených a hladových,
smutné místo jsme,
kde nás bije
kruté veliké slunce.
V prvním soumraku,
odtrhnuv se od svého stáda,
velbloud melancholický,
mezi dvěma bílými baráky
na zežloutlé, ubohé trávě
zastavil jsem se.
Nevypečený pecen měsíce
plove, nerovně načat, v bledé modři,
která na blízkém obzoru
houstne v hnědavou mlhu,
a v té mizí náhle
jako ukrojena
žlutá, rozcuchaná kukuřice;
vše je kaleno jako ocel.
A jen štíhlá kostelní věž,
šedý přízrak, z daleka vystrčený,
rozdělující rovnou čáru obzoru
na dvé nestejných dílů,
vnucuje ti přesvědčení,
že tam vzadu nekončí ještě svět.
Chtivě ždímám
vyprázdněná ložiska svého tuku,
marně hledám
roznícení v studených,
mízu ve vyschlých,
zpustlých komorách nitra.