jak teskno stromu, košatému kdysi,
jenž na slunci snil svého štěstí sen
a každým květem hlásal optimism
a každým listem chválil nový den,
když náhle bleskem rozpolcen a spálen,
jak strašidlo se tyčí z ranních par
a krváceje z ran, jichž nezahojíš,
naději ztratí, radost, sílu, tvar.
tu, neumře-li do příštího jara
a vzhlédne jako ukřižovaný,
na rozhozených údech vypučí mu
zeleně trochu, život prohraný.
jak stařec shrbený, když slzy vyschly,
jen o svém žalu ještě šelestí,
zatím co vůkol mladá zeleň bujná
se valí útokem a přes něj ke štěstí.