Zahradou liduprázdnou bloudě kdysi
na pávů pár jsem maně přišel; páv
stál před svou ženou, křídla zježena,
chvost rozestřený maje, sršel světly.
Tak stál a kroužil, slepici si vábil
a k sobě nutil němým pohledem,
pér tuhých, rozčilením řinčících,
vysoko vztýčiv zlatou modř a zeleň.
Teď přepadá ji; jeho ozdoba
vzduch horký divě mrská, jiskře třepí
lem chvostu špice svoje, takže mně
zahrada kolem v ráj se proměňuje, –
ó člověče, jak zvíře nádherným,
když cele jako zvíře rozvine se!