Dni fádní, ospalé! V nich zimomřivý
se s rezignací líně potácím...
A v noci nelze usnout, oko civí
v to kleté temno s dechem ledovým.
Otvírám okno zvolna, vzduchu chtivý,
a mocně lokám řezající rým,
jenž z písně větru zní mi zoufanlivý,
a velký stesk jen, nic víc necítím.
Ze vzpomínek, jež líp by bylo skrýti,
a z ulice, kde usíná teď žití,
čpí smutkem život pustý, bez lásky.
Jen z věže protější, jež v tmu se ryje,
zní ve smutek ten ostrá melodie:
dle větru vrže orel císařský.