kaskáda tvého čistého smíchu,
má sladká sovo, licoměrný mnichu,
zvonila nocí a národní třídou.
osm let brzy bude už tomu,
kdy květnem vešlas do starého domu,
tak ještě nezněl smích tvůj tou naší bídou.
krvavý mok ovšem, burgundské víno,
bylo tím také poněkud vinno,
protrhlo, strome, tvou šedivou kůru.
to silné však, jež se uvolnilo
a pro hloupost lidskou zazvonilo,
znova a znova tryskalo vzhůru.
a znova padalo kapkami deště.
ach, jaká rozkoš, moci tu ještě
naslouchat smíchu... uprostřed sběře
zaprodané a věrolomné
čistému smíchu z tichosti skromné,
lavině bílé z růžového keře.