Nechte si chrámy své, pagody, věžičky ze sloni a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní, chci světlou a vzdušnou dílnu. Nechte si kněžská svá roucha, kostýmy obnošené,
vzezření zasvěcenců a masky povznešené, chci prostý, občanský šat. Ve staré železo hodil jsem devocionalie, do ruky vzal jsem nástroje těžkého métier,
z prostého kovu tepu závažné věci, někdy i zbraň. Sedím a tepu, a zvoní mi lesklé nástroje, jakoby vojáci na koni cválali do boje,
to někdy – a častěji, jakoby hudba šla: prostou a veselou píseň vpřed stále posunuje, dům a dům dělá místo, zástup se přidružuje, tu zdvihne kapelník hůl, nastane ticho
všechno se zastaví, někteří klobouky smeknou, pohledy zvážnějí, šedivé fasády změknou, ráz! hlubokými tóny počíná hymna.
Sedím a tepu, a mimo okna má plyne po každé vteřině vlídné a pohostinné nějaký docela prostý zjev: housata uštipující trávu před plotem,
fůra, jež dlouhé kmeny veze s rachotem, holčice nesoucí chleby; života jednoduchého střídavé nárazy způsobem nevzrušujícím pokojné obrazy
kladou mi na skla jasná a zas mi je berou. A třetí děj, to je přístav mých vidin a snění, jež připlouvají a odjíždějí po proudu bdění
jak plachetní bárky a lodi: míjejí jedny jak větřík, jenž křídla náhle složí, z jiných se vylodí u mne hromada zboží, ovoce, surovin;
své bledé ruce široce majíc roztažené, obloha poněkud severní nad tím se klene, hry racků házejí po ní veselé věnce.
A tu si vzpomenu někdy, let kolik je tomu již, co jsem byl také bujný a potulný tovaryš u mistrů, u života; na stole dubovém plný korbel nám stával,
na naše výpravy svět se nám čekati zdával, děvčata špoulila rty. Ale já stesku po letech mladosti v srdci svém nenesu, po práci vycházím do luk, vycházím do lesů,
přináším hřiby z hlubokých doubravin, miluji rybolov. Tož by se zdálo, že čas mi pokojně nad hlavou dřímá. Jako když dlouho po blesku teprve hřímá,
o dění slýchám hlučnějším. A přece přijdou mi dni, jak oblaka k prasknutí nabitá, jak hroznů koše, jichž zrna jsou zralá a nalitá, svět šírý s nimi;
svět šírý slyším kol rodné své, těžce rodící půdy, ze hlubin země hrčí vozíky plné rudy, žní kosy řinčí, jdou vojska a bronzové sochy z náměstí rostou.
Naslouchám větrům, k jich křídlům šustícím čichám, na skále dívám se v dálku a široce dýchám, zamyšlen vracím se domů; vážím a se všech stran prohlížím děje:
kdes jde snad o bázně, jde o naděje, které jsou také mými. Myslím, že kovová ústa polnic již volají, že musí nastoupit mnozí a mnozí, než zdolají
nepřátel starých pluky – a já jsem záložník. Jsem věčný záložník armády, která je všude, ve všech jsou řečích pochodu slova, jejž hude
našeho pluku hudba. Položím nástroje, opustím dílnu a lesy. Kopáč a lopatu sem! Zákopy zděláme si, a zde je puška a šavle!
Jedinou dobrou ránu vyšlu-li v tomto boji, dvakráte, Země, byli jsme v životě svoji: v dílně své pro tě jsem pracoval, v poli jsem pro tě se bil.
Tak tedy život mi rychle i pomalu uplývá. Po špatné noci hodina starostmi šedivá na slunci lehne si do trávy. Ledacos mohu si odříci z toho, co jiní mají,
poněvač tisíc mám věcí, jež jiným unikají, a nezakopané hřivny. A když se lidské touhy ocitnou v cestě mi, větrný zámek stavíme si křehkými dlaněmi,
všechno vím, co bych činil a činil, kdybych byl bohatý muž... Nechte si chrámy své, pagódy, věžičky ze sloni a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní,
mně stačí les a dílna. Nechte si kněžská svá roucha, kostýmy vypůjčené, vzezření zasvěcenců a masky povznešené, mně stačí prostý šat.
Škrabošky pro masopustní jsou jen maškary. Zde však jsem s úspěchy, bludy a nezdary já skutečně, osoba civilní, dělník a občan.
Cookies on Poetry Cove