Stesk ticha zaleh trotoáry
na opuštěném nábřeží,
do temna pod holými stromy
svit kandelábrů slabě mží.
Ciferník hodin na vodárně
plá kalnou žlutí ospale...
dnes na řece se ledy hnuly –
a řeka hučí zoufale...
A je to všecko zoufanlivé...
a já tu stojím sám a sám – – –
Jen celou silou svého záští
lze ještě hledět vstříc těm tmám...!
A ve škrtící atmosféře,
jež muže, muže míti chce
a má jen zbídačelé stádo,
pár bláznů, mask pár bez srdce,
jen vztekem člověk živoří tu,
a měkký tón, jenž v duši přec,
pohanskou touhou Velké Pomsty
vždy umlčí se nakonec...
Za podrcený výkřik Práva,
za hořké chvíle ve tmách cel
a za ty všechny okamžiky,
kdy smutek strůny rozzvučel;
za iluze, jež dodělaly,
za úsměch, který na rtech zbyl,
kde pohrdání trpkým slinám
zpěv nadšený kdys ustoupil;
za otců pěstě zatínané,
za matek roztesknělý vzlyk
a za druhy, jimž podávený
cel ztuchlinou v tmách život znik, –
teď, když se člověk k žití vrátil
a kolem hledí nesměle
a poslední, več ještě věřil,
zří ochromené, zbabělé,
jen jedno smí dnes za všecko to –:
ve pyšném čela zánětu
jen za sebe, jen za své paže,
smí přísahati odvetu...