Ta naše ulice za řídké noci včera,
kol zahrad přítulných když jsem se vracel sám!
Kře couvly nalité do rozlezlého šera,
myšlének koťata jsem drzá vehnal tam.
V mém nitru siesta se rozložila líně,
dech květů zrosených z kře naladění čpěl; –
jen tichou ozvěnou se chvěly ještě síně,
jak mládí Vašeho smích prv je rozzvučel.
A větve okvetlé se nakláněly ke mně,
a mládí vonělo, a svěžest voněla, –
co sem tam v řadu líp, jež modlily se jemně,
zář plynu lila se, tak trochu zardělá.
A měsíc poléval svým prachem vše, i stíny,
a hvězdy třásly se jak v touze pohlavní...
V té noci květnové ký div že krok byl líný,
a vůní zmámený, se sotva loučil s ní – – –
Teď vím, že nelze žít tak proklatě a ztěžka
jen vztekem krve své, jen vztekem k zalknutí,
byť tvrdé setmění a všedno mdlého dneška
v mém nitru zalehlo vše vřelé k vzplanutí –:
ta první vonná noc, jež prosákne se duší,
blín záští udusí a skepsi zaškrtí
jak lišku, hladová jež pasti nevytuší
a vnadou zlákána ve tmách se usmrtí.