Jakýsi šedý omrzelý svit
v tvou samotu i do duše se vkrádá,
a být, či nebýt? nebýt, nebo být?
dvé hlasů zmateně se v tobě hádá.
Vše lhostejno, co jest, co bývalo.
A není vznětů, není inspirací.
Dřív aspoň v nitru cosi zoufalo.
Dnes i ta bolest všechno kouzlo ztrácí.
Víc nezabolí život ztracený.
Jen jeden pocit ještě v tobě zůstal:
že třeba vyrvat svoje kořeny
z půdy, s níž těžko po léta jsi srůstal;
odejít v lesy, jak kdys Seneca,
své tepny otevřít a s klidem zříti,
jak do trávy krev zvolna odtéká,
jak odtéká s ní marné tvoje žití...