Mít věrnou duši v dáli je tak krásné,
když tolik tě s ní upomínek víže...
když v rudých závojích den tiše hasne,
ta v dáli zajásá, že k setkání je blíže.
Za tebou světla pohádka je bílá
o ňadrech, kam jsi horké kladl tváře,
jichž vlna teplá smutek z duše smyla,
a ve dne v noci v snách si vzpomínáš té záře.
A z dálky před tebou ti znovu kyne
ten bílý příliv panenského těla,
pohádka nová... Tak ve dny tvé stinné
z těch pohádek dvou lesk sá duše rozechvělá.