Soudruzi od ponku, mašiny, pluhu,
chleba jde k duhu, svoboda jde k duhu,
leč chleba není všecko,
a svoboda je stín:
to hlavní je moc,
a tu nám nikdo nedá,
tu musíme si vzíti,
až hodina slabostí bledá
zas počne se silou rdíti,
až přijde den,
kdy vzplanou obzory a zahřmí ulice,
až přijde svátek náš,
kdy chvíle přinese nám rudé kytice.
Tu oni,
zblednuvše a zuby cvakajíce,
rolety stáhnou, zavřou okenice,
leč ruce natáhnou k nám, dlaně otevřené
a jako chlebíčky bohatě obložené
tučnými sousty, svobodami, sliby:
abychom vzali si, nám nabídnou
s nejlíbeznější tváří svou...
Och, sláva pěsti, která
první přetáhne je holí,
ty dlaně otevřené,
a všecky chudé svolávajíc z fabrik, dvorců, polí,
se smíchem zahlaholí:
Tohle tu bylo již jednou
a mnohokrát!
Kampak s tou lečkou bědnou?
Už nelze nás nachytat!
Och, sláva pěsti, která chudé sešikuje
v železnou pyramidu,
hrot vpřed, a nikoli vzhůru,
a – ježto železo nic nikdy nelituje –
ve jménu dělného lidu
rozdrtí měšťácký svět!