Sexus.

Květem nejsmělejších barev, z nichž rudá nejvýše zpívá, květem vůně opojivé jako prolitá krev horká, květem bizarrním jak orchis nejvzácnějšího tvaru jednou, jen jednou rozkvétá Žena.

Písní nejlstivější a nejupřímnější jak blankyt než bouře přišla, písní nejžhavější, která ledovým pálí mrazem, písní hříšnou jak Satan, písní čistou jak děcko, jednou, jen jednou v naho se vyzpívá Žena.

V tom její počátek. A že přišel muž a květem tím svého fraku ozdobil knoflíkovou dirku, aby uvadl, nežli půlnoc je přepadne v divém kankánu – a že přišel muž, a tu její píseň

falešně si zapískal rety pohrdlivými při černé kávě a v dýmu cigarety vyfoukl upomínku – v tom její konec. „Pomsta je u Boha.“ Ne, pomsta je u Ženy vždycky. Ale pomsta ani u Ženy není, pomsta je u Satana.

Běda! proč zakřikl’s Ženu, když jedinkrát zpívala lidsky. Běda! ta tvoje vítězství, běda! tvoje jsou hrana. Nejlepší dílo Boha, tvá duše, sourodá Bohu, nejdelikátnější Dílo – o, muži! – tvá Duše, tvá Duše.

Hle! Žena tam vložila nohu, Satan vložil tam nohu, a tělo tvé nikdy nepatřilo, tvé tělo nepatří Bohu. A Satan se šklebí a Satan si tleská, jásavý vítěz tleská tvojí litanii: Žena je svůdná, Žena je hezká,

Žena je nebe, Žena je bůh. A Satan se šklebí, a Satan si tleská, jásavý vítěz tleská největšímu vítězství, jehož kdy fanfáry zavřískly světem, věčnému vítězství, strašnému vítězství – Ženy nad prasetem.