můj starý mistr, z našich nejmilejší,
prostý a věrný dělník z gruntu zdejší,
trpkého vína dech a tmavorudý svit,
svou mateřštinu zpíval chlapsky přímý,
svou dobu sevřel kovovými rýmy,
on říkal ještě: národ, já už dím jen: lid.
vlasatý chlapec v maloměstské praze,
enfant terrible lokající saze,
hledíval za šedivou hlavou střapatou,
když kráčel davem, opřen o posluhu,
ten osamělý oráč našich luhů,
monument živý, básník s věčnou láskou svou.
je tomu dávno; zestárnul jsem také,
prožil jsem, prosnil věci všelijaké,
jen věrnost lidu svému jsem si zachoval.
ty idylické maloměstské doby
rozvály vichry nadšení a zloby,
strašlivý vleklý zápas krví lomcoval.
o pospolitost lahodnou a věrnou,
o cestu lidstva volnou, jednosměrnou
za chlebem, blahem, krásou pro všecky –
o to se rveme se žraločí třídou,
jež křičí: národ! střetne-li se s bídou,
anebo kuje nový zločin sobecký.
je všude táž, kde nevyhladili ji.
je věčnou smyčkou na shrbené šíji,
je kulometnou letkou nad prací a snem.
volá-li národ, o podnož jí běží,
volá-li volnost, na svých žocích leží,
hle, proč my rudý prapor vztyčujem.
v něm národů všech kladný podíl vane,
v něm národů všech oběť krve plane,
a dělné ruce nesou pracovitý klid.
můj starý mistře, trpká číši vína,
dnes potřebuje naše domovina
ne volat národ: s lidem sjednotiti lid.