Složil jsem vesla. Po vodě loďka kolébá se a plyne. Je řeka tu klidná jak hluboký rybník mezi blízkými břehy, kde vrbové pruty k olšové větvi chmelová liana vine, kde s šedého stříbra vrbových houštin list padá jak slza něhy.
Složil jsem vesla. V soumraku, v mlhách podzimní píseň hyne. Hladové noci nám upíjejí malátný půvab denní, jenž velké své štěstí v slunečním jasu bez tepla poznává stěží, po lesích strání plameny hasnou v zimomřivém chvění:
bůhví, kde ptáci jsou, kde květin všechna semena leží! Složil jsem vesla. V soumraku, v šedi život je zapomnění. V mokvavém chladu na loďce sedím... jakoby nebylo lidí za těmi mlhami, za těmi lesy, jakobych tady byl doma
pod olšemi k vodě skloněnými, kde parma vousatá slídí, srn, jež jdou pít sem, ryb a kavek bratr s vyschlýma rtoma. Myslím si: Zasil jsem, ať kdo chce, co kde chce a pro kohokoli sklidí. Od divokých břehů šílených měst přišel jsem k vodě a lesům,
já, který se učím teď chápati jich nedůvěřivost k lidem, já, který se naučil rozuměti jejich nejmenším hlesům a daleko lidí býti šťasten i trpěti s jejich klidem; svých včerejšků neznám a svoje zítra zpívám na vrších vřesům.
Od člověka k člověku nesmírná cesta a ještě nedojdeš k cíli; se stromy a balvany, s travou a řekou, se zvěří, s hmyzem jsem jedno. Chci, aby bory, louky a vody voněly z dnů mých a chvílí: jsem zde teď, haluzka domácí půdy, hrouda a já jsme jedno,
pro sebe jsme se narodili, abychom sobě žili... Složil jsem vesla. Stíny se stýkají. Jak je všechno krásné! I pomalé zmírání znavených krajů pro zimní klid a spánek, jenž přichází se slibem širých ploch, jež bělostné jsou a jasné.
Loďka se kolébá. Hladinu čeří po proudu studený vánek. Zde šťastný život pohádkou není. Zde se šťastně i hasne.
Cookies on Poetry Cove