jsou u nás ještě slavíci
a nepějí jen špatně.
zajdi si v lesy znějící
v některém jarním měsíci,
zpívá tu ptáků ještě dost,
peciválek i věrný host,
po svém a zdatně.
všecky je, všecky v lásce máš,
vždyť nevinnost jsou sama.
srdce však, srdce nespoutáš,
a proto tedy přednost dáš
čermáčku nebo pěnici
před sojkou, strakou, vrabčicí,
slavík je drama.
a je tu také drozd a kos,
drozd odlétá, kos dřepí.
kdyby však jeho zlatý nos
nezpíval, chybělo by cos
sladkého v našich jarních snách
pod žudry nebo v uličkách,
první zpěv lepý.
dojímá v parku měšťáka,
na návsi dojme pannu,
když přelíbezně huláká
pro boháče i žebráka
o velkém jarním zázraku
až na komíně činžáku
či na kaštanu.
a přece srdce, srdce tvé
s ním v pochybnostech bývá,
když vidíš zvíře hltavé,
lhostejné, nevybíravé,
jak se vším se tu smiřuje
a jak se domestikuje,
onuce živá.
cynický poměr ke světu
má pro sebe i družku,
když hnízdí v okně klosetu
a, v zadních traktech smejče tu,
s prašivou kočkou chce se rvát.
a brzy bude z ruky žrát,
na krku stužku.