V bělavém živůtku tak měkká
v mých loktech ležíš naposled;
ve chrámu duše Bolesť kleká...
Ó, nech, ať horkou vssá můj ret
tu slzu, jež ti s očka stéká.
Chlad nocí probdělých mne čeká,
a bílé mříže jsou jak led –;
však v ňadrech tvých je teplo mléka
v bělavém živůtku.
Já chvěl se vida, jak se svléká
s řas živůtku tvých ňader květ –,
však teď se smuten budu chvět
o štěstí své, jež v dáli těká,
kde za vlnou se vlna smeká
v bělavém živůtku.