zhasly hvězdy, zbledla luna,
zšedlo modro oblohy,
od východu s dunou duna,
světlem napojená duna
táhnou v hloubku rozlohy,
nastal den.
mnohým po probdělé noci,
někdo právě na smrt šel,
všichni jako za nemoci,
dlouhé těžké za nemoci,
tají slabost, smutek, žel,
marnost dnů.
marnost snů a nocí marnost,
marnost krve prolité,
hrůzy strašnou jednotvárnost,
krvelačnou jednotvárnost –
nezískáte, ztratíte
a všecko.
řeka nazpět nepoteče,
nezastavíš veletok,
padneš stoje nebo kleče,
před životem bídně kleče:
nemilosrdný je sok
zpychnuvších.
život ruce tiše sepne
pod lidskými křečemi;
pak se náhle znova vzepne,
nad slzy a krev se vzepne
jarem táhne po zemi,
byť v zimě.
z marnosti jak mrvy hnojné
zkvetou nové plody hojné,
z naší krve ratolest;
naše smutky, matky kojné,
povedou rod k světlu cest
slunečných.