Radost

Myslím, že létám, že mávám ve vzduchu velkými bílými křídly, která se blyští jak zrcadla, hned opilými údery bijíce letní žár,

hned s roztaženými prsty tanouce nade vším jako požehnání, anebo do oblak vztýčena společně, rozrážejí svět. U země, docela nízko však se to děje, poněvač na světě nic mne již od země neodvěje.

Snad tedy nelétám ani, snad jsem jen poskakující veliká koule, průhledná, z pružného skla, plná rubínů, jež rudé blesky metají na všechny strany.

S palouku na palouk a se stráně na stráň skáči znova a znova přes toto údolí zde. Jsem žhavá koule, červený kohout, maličké slunce, jež není si právě jisto tím, co činí,

a, padne-li náhodou na onu skálu tam, o její hranu jistě se roztříští s výbuchem. Milion rubínů v horký se rozletí vzduch, zasrší v slunci jak jinošské krve geysir,

vysokým proudem vznese se nade vše k výši, v mocný se rozestře chochol a způsobí dešť: krůpěj a krůpěj, krůpěj, krůpěj, krůpěj zářící radostí pokropí veškeru zeleň

a zbarví červeně říčky kovový pás. Mám této rudosti předem již plničký zrak. Kdož to ví ostatně, pravda snad ani to není, snad se jen koná v bujaré mysli mé červené představení.

Jedno je jisto však nade vši pochybnost: nechodím dnes jako druzí. Mám bezpochyby gumové podšvy a podpatky, proto je krok můj tak lehký;

mám bezpochyby v srdci svém šampaňské víno, proto jsem vesel a bujný; mám bezpochyby v mozku svém podvratné rejdy, proto jsem veliký pán.

S rozkoší, myslím, mohl bych dnes vrhnouti sebe jak pumu do nějakého tučného kočáru, do chrámu stuchlého, do ryčné sněmovny, anebo do vody kapřího rybníka,

do travou zarostlé ulice jen. Vari mi s cesty! Jak francouzský pilot dnes létám, jak povětroň řítím se pitomou atmosférou!