RADOST

Myslím, že létám, že mávám ve vzduchu velkými bílými křídly, která se blyští jak zrcadla, hned opilými údery bijíce letní žár,

hned s roztaženými prsty tanouce nade vším jako požehnání anebo do oblak vztyčena společně rozrážejí svět. U země, docela nízko však se to děje, poněvadž na světě nic mne již od země neodvěje.

Snad tedy nelétám ani, snad jsem jen poskakující veliká koule, průhledná, z pružného skla, plná rubínů, jež rudé blesky metají na všecky strany.

Z palouku na palouk a ze stráně na stráň skáči znova a znova přes toto údolí zde. Jsem žhavá koule, červený kohout, maličké slunce, jež není si právě jisto tím, co činí,

a padne-li náhodou na onu skálu tam, o její hranu jistě se roztříští s výbuchem. MiliÓn rubínů v horký se rozletí vzduch, zasrší v slunci jak jinošské krve gejzír,

vysokým proudem se vznese nade vše k výši, v mocný se rozestře chochol a způsobí dešť: krůpěj a krůpěj, krůpěj, krůpěj, krůpěj zářící radostí pokropí veškeru zeleň

a zbarví červeně říčky kovový pás. Mám této rudosti předem již plničký zrak. Kdož to ví ostatně, pravda snad ani to není, snad se jen koná v bujaré mysli mé červené představení.

Jedno je jisto však nade vši pochybnost: nechodím dnes jako druzí. Mám bezpochyby gumové podšvy a podpatky, proto je krok můj tak lehký;

mám bezpochyby v srdci svém šampaňské víno, proto jsem vesel a bujný; mám bezpochyby v mozku svém podvratné rejdy, proto jsem veliký pán.

S rozkoší, myslím, mohl bych dnes vrhnouti sebe jak pumu do nějakého tučného kočáru, do chrámu ztuchlého, do ryčné sněmovny anebo do vody kapřího rybníka,

do travou zarostlé ulice jen. Vari mi z cesty! Jak francouzský pilot dnes létám, jak povětroň řítím se pitomou atmosférou!