Podoben německému básníku, který chtěl nejvyšší sosnu zažehnout v sopečném jícnu a na obloze tímto olbřímím pérem
napsati žhavé vyznání: Anežko, miluji Tě, podoben tomuto básníku proletariát
namáčí revoluční svou pochodeň do jícnu největší vysoké pece a píše nad celým světem své nejhoroucnější vyznání lásky,
svou nejvroucnější modlitbu za zdar, svou nejstrašlivější vyhrůžku, písmena jediné vlasti, za kterou bojovat bude, své heslo a směr:
R. S. F. S. R. Opřena o záda zrádců, proklatých histrionů panstva, ještě jak bronzová socha
před mraky, na nichž rudě ta písmena planou, s úporným úsilím týčí se buržoasie, ale co bylo kdys bronzí, je dneska jen hlína, prohnilá, puklá, mražením posedlá hlína,
a socha se chvějící ztratila klid. Jak rozkacená hokynářka pomlouvá, lže a spílá, zatím co zástupové horcí, jako když láva proudí,
studení, jako když ledy jdou, bez rozdílů řečí a plemen, se všech stran táhnou: Majákem září R. S. F. S. R.,
a všichni plavci do lepší budoucnosti plují k němu, betlémskou hvězdou svítí, a všichni uražení a ponížení jdou za ní, mateřskou náruč otvírá:
hle, zde jsme, Tvoje děti! Hle, zde jsme, miliony, a pět let už v Tebe věříme
a pět let již Tebe milujeme, a pět let Ty pro nás pracuješ a trpíš, a víme, že jen tím, co sami vykonáme,
jen tím, že víc a více se k Tobě připoutáme, jen rudou, čistou, zbožnou revolucí svou se Tobě odvděčíme. Do tvrdé práce voláš, a my ji podnikneme
tvrdými pěstěmi. Leč dnes, jak tu tak stojíme s kladivem odboje v jedné ruce
a ve druhé se zednickou lžící, mezi mračnou stěnou, s které nám svítí Tvé jméno, a hliněnou modlou, kterou denně podkopáváme, celou svou bytostí oslavujíce Tvé patero let,
dnes na zcela malou chvíli doma jsme nechali vše, co by nám překáželo, nenávist, hněvy, zaťaté pěstě a skřípající zuby, a jen svou Lásku posíláme k Tobě,
aby Ti gratulovala po proletářsku, děvčátko malé v červené karkulce s kytičkou rudých růží: Zdrastvuj!
Cookies on Poetry Cove